Příběh 2

Plameny zazářily nepřirozeně zelenou barvou. stvoření halil od hlavy až k patě těžký háv a jeho obličej se ukrýval v kápi stažené co nejníže. Ruce mělo sepnuté a chráněné dlouhými širokými rukávy. Pak promluvilo a jeho hlas zněl jako ze záhrobí. „Proč přicházíš, ***** náčelníku klanu.“ Slova zasyčela místností; budila přitom dojem jakési nepatřičnosti. Nato se z jeho ruky svezla látka a peklomor se zhnuseně odtáhla. Odhalená končetina byla jakoby znetvořená a pokrytá šupinami, připomínala pařát potažený hadí kůží. V témže okamžiku si uvědomil, s kým má tu čest: před ní stál kněz panthatianských hadích lidí. Ostří jeho meče se zastavilo napůl venku z pochvy. Ten pohyb byl bezmyšlenkovitý, automatický, to promluvila jeho výchova, zakořeněné instinkty z dávných dob. Potřásl hlavou aby si pročistil myšlenky a připomněl si proč do této jeskyně hluboko v horách přišel. Tento tvor mu mohl pomoci najít odpověď. Mohl zastavit jeho sny, doufal v to. Chvilku si pohrával s myšlenkou na rychlé tasení zbraně a vyřešení této schůzky chladnou ocelí nicméně po zvážení všech okolností nechal vklouznout meč zpět. Na toto bude času dost po vyřešení jeho primárního úkolu. „Potřebuji znát odpověď na své sny, co mám učinit, proč, a kde“ Podíval se s odporem na tvora který začal připravovat nějaký rituál. Viděl ve svém životě ledasco, ale teď se v jeho očích zrcadlilo zhnusení. Panthatitanec rovnal vedle sebe různá srdce, některá byla určitě lidská, zvířecí, i naprosto cizí, neznámá, podivná. „potřebuji tvou krev náčelníku“ Peklomor na sobě nedal znát žádnou emoci, zvedl ruku a malou dýkou si rozřízl kůži na předloktí. Nechtěl tolik, jako by dýka sama lačnila po jeho krvi. Rána hodně krvácela a Panthatitanec obratně zachytil všechnu do připraveného poháru. Vzduch zhoustl syrovou magií. Ale byla cizí, byla to horká síla která v sobě nesla sílu pouští, sílu nesmírného žáru. ***** cítil jak se mu oči proti vůli zavírají, podlamují nohy a jeho vědomí pomalu odplouvá někam mimo tělo. Otevřel oči, ohlédl se a viděl sebe jak leží na podlaze jeskyně. Hadí kněz nad ním stál a mumlal podivná cizí slova. Zněla nepřirozeně, cize, zrůdně. Otočil se, cítil jak jeho nehmotné tělo něco někam táhne, podvolil se té síle a vznesl se. Letěl jako pták, cítil tvory hluboko pod sebou, cítil jejich sílu, splynul s nimi, před jeho zrakem ze objevovaly obrazy krajiny, prolévané krve, cítil ji, cítil tu sílu kterou nese a umožňuje. Obrazy se před ním míhaly se stále větší rychlostí. Pohlcovaly ho.
Náhle se sled obrazů zastavil. Viděl místo, stinné údolí uprostřed hustého lesa. Věděl kde toto prostranství je. Věděl že ho dokáže najít. Vrátil se zpět a otevřel oči. Ležel opět na podlaze jeskyně. Cítil nesmírnou tíhu svého těla, nedokázal se pohnou, ani zvednout ruku. Nad ním se skláněl Hadí mág. Promluvil svou syčivou řečí „Náčelníku na místo které si viděl musíš položit mrtvou ovci, do jejích úst nalij obsah poháru který máš po pravé ruce. Poté zmizí tvé sny a budeš moci opět klidně spát. Poté se Mág otočil a odešel. Po chvilce mohl Peklomor vstát. Věděl že půjde na toto místo. Musel. Jeho sny ho ničily, trápily.
Ráno vyrazil, čekala ho daleká cesta, pohyboval se po lese lehce jako ševelící vítr ve větvích staletých velikánů, tiše jako vlk na lovu, vnímal své okolí, byl s ním spojen a přitom ukrajoval míle a míle ze vzdálenosti která ho dělila od jeho cíle. Se západem slunce dorazil na místo. Ulovil horského kozla a do jeho tlamy vlil obsah poháru. Otočil se a vracel se domů s pocitem uspokojení.
Lady Ryana kroužila nad ztemnělou zemí. Pomalu a líně se snášela na zem, užívala si pocitu který ji poskytovalo létání, dávalo jí absolutní svobodu, klid pro myšlenky. Byla nasycena ale když po přistání uviděla horského kozla přistoupila k němu. Cítila že je v pořádku, věděla to, něco jí to říkalo a proto ho pozřela. Spokojeně se natáhla do chladivé trávy a chystala se ke spánku. Najednou se jí do břicha zaťal ohnivý dráp, ta bolest byla neskutečná, vše pohlcující a otupující. Jediné na co se mohla soustředit byla ona horká, žhavá a pekelná bolest, měla pocit jako by hořela. Zhluboka se nadechla a poručila svým myšlenkám hledat řešení, kus od ní byl potůček, s vypětím všech sil se k němu dovlekla, chladivá voda ji poskytla aspoň minimální úlevu. Věděla že byla otrávena a potřebovala pro svou záchranu protijed. Vzpomněla si na legendu o mocném čaroději ze staré jeskyně který prý má ve svém držení lektvar ledu. Sama by tam nikdy nemohla dorazit včas, potřebovala pomoc. Jediný kdo ji napadl v ten okamžik byla ta mladá slečna Erin Lambert kterou potkala před měsícem. Soustředila se a vyslala k ní myšlenku. Věděla že zpráva byla předána. Potom zavřela oči a ponořila se do hlubin své mysli. Tam kde mohla ovládat činnost svého těla a tím zpomalit šíření jedu. Začala bojovat… čas běžel.